Kodrcám se poloprázdnou tramvají pražskými Vršovicemi a uvažuji, co s
načatým časem. Zase jsem si zapomněla vzít knížku, co budu těch 25
minut v sedmičce dělat? Nepřítomně se rozhlížím po voze, je
nás tu takhle dopoledne kolem deseti. Snažím se relaxovat, ale moc to
nejde. Pokud nemám v ruce čtení, do kterého bych úspěšně brejlila,
příliš vnímám pohyb kolem sebe. A ruší mne úplně všechno…
Pozoruji
tu padesátiletou ženu s šálou. Nervózně poposedává na svém červeném
sedátku a co chvíli zvedá mobil, aby se s kýmsi dohadovala o čemsi.
Témata se střídají, ale jednoznačně převládá diskuse, jíž se zřejmě
dospívajícího potomek snaží z matinky vymámit finanční a psychologickou
podporu mládežnické akce. Matka není očividně nadšena a hledá další a
další argumenty, jak dceři (či synovi?) vysvětlit svůj postoj. Za
chvíli mne přestává ten generační problém zajímat, ale nemohu se
bránit. Tramvaj je skoro prázdná a syna (či dceru?) mohu slyšet až sem. Jako pasažérka prosazující klidné cestování nemám
žádnou možnost úniku. Jak reagují ostatní cestující? rozhlížím se dál.
Odrazem
v okně sleduji čtyřicátníka za sebou. Dle vůně silného parfému (což je
ta lepší varianta) soudím, že je tu pracovně. Na kolenou mu leží
taška s notebookem, chvílemi listuje v digitálním diáři a mumlá
nesrozumitelné zkratky. Zřejmě jede na schůzku s někým, komu není dobré
dávat najevo své hmotné zajištění. Dělá dobře, není lepší způsob jak
znejistět obchodního partnera, než mu vyprávět, jak daleko je sídlo
jeho firmy od tramvajové zastávky. Pokud to ovšem není právník, který
ráno špatně zaparkoval a auto mu odtáhli do Libně.
Na místech
vyhrazených pro nemohoucí, sedí stařičký důchodce a sedmnáctiletá
kráska, zastupující mládež. Je vzácnou výjimkou, neb většina jejích
vrstevníků je ted' ve škole. Slečna je blonďatá (nepřirozeně) a
poslouchá mp3 (přirozeně). Dle tlumených úderů, které se nesou
tramvajovým vozem, usuzuji, že to není zrovna Dvořák. Co by tu také
dělal? Navíc se zdá, že ostatní přítomní nemají na hudbu náladu.
Důchodce je naštěstí nahluchlý, takže mu ten rock zadarmo ani nevadí.
Co ho pálí, je spíš váha těch tří tašek z Tesca, které s
námahou vytáhl do schodů. Pouze v jedné je jídlo; obsah ostatních
prozrazuje řinčivý třeskot skla a občasný štěkot malého psíka. Psi
vůbec rádi jezdí tramvají, vzpomínám na nedávný zážitek obrovského
labradora, kterého páníček během jízdy trochu nevkusně cvičil.
Jednu zastávku musel sedět, druhou vstát, jednou si poslušně lehnout a
hned zase "neolizuj tu pani!" Já být psem, tak se pominu. Ale vraťme se
k mé sedmičce.
Je tu ještě pohledný třicátník ve sportovním,
další padesátnice v křiklavé bundě a Jirka s Tondou v montérkách, ty
vole. Ti dva jedou asi na oběd, jen mi nejde do hlavy, jak můžou mít
kantýnu tak daleko od práce. Když jsem nastupovala, v tramvaji už byli
a teď se nechají vesele unášet tím městským vláčkem snad na konec
světa. Ale proč ne? Práce taky není všechno, musí se umět i žít…
V
tu chvíli zauvažuji, co mám s těmi podivnými lidmi společného. Taky
jedu ve čtvrtek v poledne sedmičkou směr Smíchov, ale co jinak? Nikoho
z nich neznám, nikoho mi nepřipomínají a že by mi byli dvakrát
sympatičtí, to také ne. Zvláště ta telefonující paní a do rytmu hudby
podupávající si slečna. A kdyby ty dveře od řidiče nedělaly takovej
kravál, při každém rozjetí sebou prásknou tak, že čekám sypání skla!
Ne, nemám s nimi, a touhle tramvají, vlastně vůbec nic společného,
uzavírám s
potěšením a začínám se těšit až vystoupím. Až překonám osudovost této
chvíle, tohoto prostoru a těchto spolucestujících.
"Co
blbneš?!" zahřmí najednou z řidičovy kabiny a celý vůz sebou prudce
trhne. Náklad'ák z vedlejší si nás asi nevšiml… Co kdyby do nás
vlítnul? Co kdyby naše tramvaj teď vykolejila? probleskne mi hlavou.
Najednou si vybavím nedávnou nehodu autobusu na dálnici D1. Policejní
mluvčí bývají strohé, ale kromě místa a závažnosti nehody nikdy
neopomenou popsat oběti, jejich pohlaví, věk a případně národnost
(stojí-li za zmínku, ovšem). Co kdybychom se my, pasažéři prvního
vozu tramvaje číslo sedm, stali dnes oběťmi dopravní nehody? Co kdyby
policejní
mluvčí hlásila, že u nádraží Vršovice se střetnul nákladní vůz s vozem
městské hromadné dopravy, a při nehodě byli těžce zraněni muž (72)
a žena (15), ostatních sedm cestujících bylo s lehčími zraněními
převezeno do vinohradské nemocnice?
Najednou vidím těžce
zraněného důchodce s taškami a studentku s mp3 a je mi jich líto. Vidím
matku, která nechce dovolit dceři (či synovi?) víkendový výjezd na
Slapy a právníka, který nestíhá schůzku. Vidím Jirku s Tondou, kteří se
těší za kamarády a mladého sportovce s tenisovou raketou. Jeho parťák
se dneska nedočká – tenista musí do nemocnice na pozorování. Co kdyby
to
bylo něco vážného… Chvíli mi nedochází, že bych měla vidět zraněnou i
sebe. Ale ano, už se vidím: sanitka nás převáží do nemocnice a já
najednou zjišt'uji, že nikdo z těch lidí z tramvaje není cizí. Každý
jsme
jeli za jiným cílem (byt' po trase sedmičky), ale jedna vteřina změnila
náš
osud.
Ta nehoda nečekaně propletla naše životy a my teď sedíme v
čekárně, koukáme na sebe a máme k sobě blíž než k manželům, manželkám i
vlastním dětem. Pozorně vnímám, že jsem ji prožila s lidmi, jejichž
existenci jsem ještě před dvaceti minutami nechtěla brát na vědomí.
Natož abych s nimi sdílela společné chvíle čtvrtečního odpoledne. Já si
tu nehodu, ani ty lidi, nevybrala. A přesto tu jsou, každý zvláštní
něčím jiným, zraněný nějak jinak a reagující na změnu programu jinak.
Nebyla jsem vůči nim nakonec moc krutá? Nebyla jsem nepřiměřeně tvrdá
vůči jejich telefonátům, hudbě a hlučné dělnické mluvě? Ted' jsem jedna
z nich. Jedna z lidí. Taky pěkně obyčejná a ne všem sympatická…
"Příští
zastávka Anděl" probudí mne monotónní hlas nade dveřmi a já procitám ze
svého zamyšlení. S překvapením zjišťuji, že stále sedím na stejném
místě jako předtím, že rocková kráska už tu není a sportovec právě
přebíhá ulici, aby se pozdravil s parťákem na rohu. Také zjišťuji, že
mezitím stihla přistoupit paní s kočárkem, která už chce zase
vystupovat. Přitočím se k ní, a nehledě na to, že jsem s ní neprožila
těch osudových pětadvacet minut tramvaje číslo sedm, jí nabízím pomoc při výstupu. Očividně potěšena natáčí kočárek směrem
ven a já se aspoň nenápadným mrknutím loučím s paní, která nechce
dovolit synovi (či dceři?) víkend na Slapech. Ta pochopitelně netuší,
co všechno jsme spolu dnes prožily, a tak jen já vím, že toho nebylo
málo.