"Dobrý den, máte Respekt?" položila jsem prodavačce lehce nejednoznačnou otázku.
"Né, to my už nevedem," pravila paní obklopená barevnými výtisky
Blesku, Aha, Playboy a dalších nejčtenějších novin u nás. Zřejmě o něm
už někdy slyšela.
Tázavě jsem pozdvihla obočí.
"To musíte na hlavní…."
Přiznám se, že jsem léta v trafice nic nekupovala a tak mi to hned nedošlo.
"Hlavní? Myslíte hlavní…" Co může být v tomhle prostředí, propána,
hlavní? Hlavní pošta? Hlavní trafika? Fakt jsem nevěděla, kam mne to
posílá.
"Na čem hlavním?" nevydržela jsem hru nervů.
"No, na hlavní; nahoře v Tescu" osvětlila nebohá paní a mávla rukou k bývalému Máji.
Tak konečně, hlavní ulice! zaradovala jsem se a rozhlédla se kolem –
paní se topila v časopisech, ale ani jeden mne ted' nezajímal. Chtěla
jsem Respekt. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, kam jsem se to dostala.
S kým jsem se dala dohromady. Do jaké sorty lidí ted' nově patřím.
Ale chtěla jsem také telefonní kartu.
"Nemáme," pravila už podruhé prodavačka a ani to ji zřejmě nepřekvapilo.
Posléze mi došlo, že musím specifikovat, jakou kartu si představuji.
"Telefonní karty do automatu také nemáte?"
"Ne. Jenom do ciziny." Její hlasu zněl už unaveně: "Musíte na hlavní, pani."
A tak jsem vyrazila k Národní třídě.
Jenže hlavou mi začalo vrtat, proč ji prodavačka nazývá hlavní. Nikdy
mne nenapadlo, že v té části města jsou nějaké hlavní a vedlejší ulice.
Všechny jsou staré, klikaté a plné turistů. Všechny jsou důležité.
Procházíte-li po kočičích hlavách, proplétáte-li se mezi cizinci a co
chvíli šlápnete do něčeho rozpatlaného (neb parků je tu, pochopitelně,
pomálu), získáte pocit, že rozdělení na hlavní a vedlejší tu působí nějak nepřiměřeně.
Že by prodavačka byla uvědomělá občanka a její poznámka narážela na
události před osmnácti lety? Ano, v takovém případě by se dalo mluvit o
hlavní či vedlejší ulici. Tehdejší revoluční události byly opravdu
zásadního, potažmo hlavního, významu. Jenže dnes? Šla jsem rozkopanou
-zřejmě vedlejší- ulicí a uvažovala, zda se paní spíš jen pragmaticky
nepřiklonila dopravnímu označení našeho magistrátu. Že tam jezdí
tramvaje, auta mají přednost a lidi se tam už nevejdou. To bude asi
hlavní.
Své respektované číslo jsem nakonec opravdu koupila na Národní. Jenže
jít si pro něj do Tesca mi přišlo příliš fádní. Takové umělé,
nepřiměřené okamžiku. Očima jsem hledala nějakou malou, nenápadnou a
"soukromou" trafiku, kde bych začala novou životní etapu. Ještě jsem se
trochu prošla po té symbolické třídě, než jsem u Národního divadla
dobře pochodila: Respekt i kartu O2 koupila a do tramvaje nastoupila.
Ale ouha, paní přede mnou mává Bleskem a její společnice vytáhne z
kabelky Metro. V ruce držím vysněný týdeník a stydím se ukázat titulní
stranu s názvem plátku. Přece si to nemůžu číst tady! napadá mne a
žmoulám časopis do ruličky. Ne, ted' ne, počkám si domů… Teprve tam
si zjistím, jestli se to do tramvaje hodí. Jestli je to čtení pro
širokou veřejnost nebo ne. Proč by pak Respekt prodávali jen na hlavní,
že?