Naštěstí stačí krátký pohled do mého
pasu, razítko o vstupu do země, a posílá mne dál. Ulehčeně vydechnu – půl bitvy je vyhráno –
a mířím k imigračnímu oddělení. Je to
zdlouhavá hra: složitě nabytá víza na nevlídné
kanadské ambasádě v Praze nestačí, musíte
přesvědčit místního úředníka o tom,
že tu chcete skutečně jen a jen studovat, že máte
univerzitní stipendium, které z vás neučiní
bezdomovce, že jste seriózní člověk, že máte
doma své závazky, nemovitosti, práci, manžela
či děti a nejlépe všechno dohromady. Abyste jim tu náhodou
nezůstali natrvalo! Ale zřejmě mé důvody ke vstupu do země
zapůsobily věrohodně, takže za další hodinu je problém
vyřešen. „Welcome to Canada“ gratuluje mi úředník
v turbanu a předává všechny nezbytné i zbytné
dokumenty a já konečně vyrážím k východu,
kde na mě už přes dvě hodiny čeká paní Ruth,
Kanaďanka, která svou trpělivostí a ochotou
zachraňuje veškerou reputaci své země a letištních
úředníků, a odváží mě domů.
Krásy a kontrasty města
Vancouver se v posledních letech pravidelně
umisťuje v nejvyšších příčkách
mezinárodních žebříčků měst vyznačujících
se příjemným životem (the most liveable city). V
případě Vancouveru je vysoce hodnocena především
ekonomická prosperita, bezpečnost, čistota prostředí,
dostupnost města a rezidenčních čtvrtí, kulturní
nabídka, rasová tolerance a krásy okolní
přírody, hory i moře, tisíce malých ostrůvků
a deštných pralesů mírného pásma. V
okolí města si můžete vyzkoušet různé sportovní
disciplíny, od hokeje přes curling, golf či ping-pong,
povozit se na kajaku, vyrážet na horské túry,
lyžovat či plavat, hrát basketbal či fotbal – a to
dokonce i dámský.
Pokud dáváte
přednost kulturním zájmům, můžete samozřejmě
navštívit několik místních muzeí, třeba
antropologické muzeum plné domorodých totemů,
galerii, divadlo či operu. Filmoví fanoušci pak mají
možnost sledovat hvězdy stříbrného plátna, a
to nejen v kinech nebo na stránkách magazínů.
Vancouver je přezdíván jako "Hollywood severu"
a spolu s Torontem je filmaři často navštěvován, téměř
celoročně tu můžete v ulicích potkat americké
filmové štáby. Jeden z nich dokonce pronikl v době
mého pobytu i na univerzitu a natáčel zde jakýsi
díl seriálu Stargate – filmaře zřejmě zaujala
budova univerzity, architektonicky poplatná šedesátým
létům.
Podnebí je zde
celoročně příznivé, mírné a příjemné,
až na „období dešťů“, které přichází
většinou v listopadu a s mírnými přestávkami
dokáže vydržet do února či března. Jaro nastává
velmi brzy, mnohdy začínají ve městě kvést
třešně a rododendrony už v únoru, což je pohled opravdu
milý. Méně přitažlivě působí
architektonická tvář města. Rezidenční
americké dřevostavby se tísní jedna vedle druhé
bez ladu a skladu a průmyslové čtvrti spolu s obrovským
nákladním přístavem působí přímo
nevzhledně. Také centrum s mrakodrapy vypadá na první
pohled stejně jako kterékoli jiné město na tomto
kontinentu. Vzápětí ale zjistíte, že se
odlišuje, a to zejména díky populárním
obytným čtvrtím. Místo v těsné
blízkosti obchodních mrakodrapů z jedné strany
a rozsáhlého zachovalého pralesa, Stanley Parku,
několika nádherných pláží s výhledem
na město i do hor, na straně druhé nabízí
bydlení téměř ve všech cenových kategoriích.
Město se neuvěřitelnou rychlostí rozrůstá. Nadto
bude za tři roky hostit zimní olympiádu, což je velký
byznys. A byznys je zde až na prvním místě.
Vancouver patří k
vůbec nejmladším severoamerickým městům, tam, kde
dnes stojí mrakodrapy, ještě před sto padesáti lety
běhali medvědi (i když vlastně medvědi tu občas běhají
i dnes). Každopádně kolem roku 1901 mělo město Vancouver
přes šestadvacet tisíc obyvatel, o století později
to bylo už víc než půl milionu. Jenže těch dvacet měst,
městeček a příměstských obcí, které
se na mapě tak pěkně vyjímají samostatně, patří
reálně k Vancouveru a zvětšují jeho skutečnou
populaci na více než dva miliony obyvatel.
Číňané
vlevo i vpravo, Číňané nahoře i dole – to je v
podstatě první dojem, který vás ve Vancouveru
překvapí, zvláště pak očekáváte-li,
že jedete do bývalé britské kolonie, kam utekli
všichni ti nespokojení Skotové, Irové, Walesané
a Angličané. Čínská komunita je nesporně ta
nejpočetnější, těsně za ní jsou jihoasijské
skupiny z Indie, oblasti Paňdžábu, Filipínci; dále
Korejci a Vietnamci. Z evropské populace můžete potkat
zejména Italy, Řeky, Ukrajince, Poláky a z Blízkého
východu nejvíce Íránce či Pákistánce.
V téhle směsi barev, jazyků a vůní brzy jako
Středoevropan, konkrétně Čech, podlehnete zprvu jakési
nejistotě. Pochopitelně nevíte, co očekávat od
řidiče taxíku v pestrém turbanu, stařenky v
hedvábném sárí, od Íránce
prodávajícího čerstvé nebo méně
čerstvé ovoce, Inda nabízejícího
nemovitosti, od usměvavé knihovnice s těžkým polským
přízvukem či pověrčivě zbožného souseda
Filipínce. Zpočátku jsem měla pocit, že se v takovém
mixu národností společně snad žít ani nedá.
Posléze mi ale přišlo, jako bych do tohoto města patřila
odedávna – lidé se na mne na ulici bezdůvodně
usmívali, řidiči autobusu se hlučně a vesele bavili s
cestujícími a nikdy nezapomněli poděkovat za cvaknutí
lístku; profesoři byli ochotni zvolnit tempo, pokud jsem
nerozuměla, knihovnice byla ochotna donekonečna vysvětlovat způsob
výpůjčky. Nikdo si nelámal hlavu nad tím, že
prodavač neumí pojmenovat svá jablka britskou
angličtinou, že indiáni ještě nepracují a Íránci
už zas nepracují, že Židé se modlí v sobotu,
křesťané v neděli a muslimové pořád, že
soused má místo zahrádky poušť, a dokonce že
autobus nejezdí na čas, a pokud napadne sníh, nejezdí
vůbec.
Pestrosti si ve Vancouveru
můžete užívat i v oblasti kulinářské. Já,
vnitrozemka a nerybářka, jsem se zamilovala do lososa a
jezdila pozorovat, jak každoročně putuje z moře do řek. Není
divu, že losos skákající v peřejích
proti proudu je i častým námětem domorodého
umění. Asi to už pěkných pár tisíc let
lidem vrtá hlavou, jak taková ryba ví, kudy se
má po dlouhé době strávené v moři
vrátit do míst svého zrození. Neubránila
jsem se myšlence, že ty ryby mají něco, co my už nemáme…
A tak při konzumování lososa tajně doufám, že
trochu té tisícileté moudrosti se na mne nějak
přenese.
Paradoxy tolerance
Papírových,
vyřezávaných, vyšívaných, malovaných,
barevných i bílých javorových listů je v
Kanadě spousta a i ty živé javory tu skutečně rostou.
Jenomže na světě dnes existuje kolem sto dvaceti druhů tohoto
stromu a drtivá většina z nich pochází z Asie.
S Kanadou a jejími etnickými skupinami je to dost
podobné. Většina obyvatel této třicetimilionové
země viditelně pochází odjinud. Otázkou ovšem
zůstává, co tedy mají Kanaďané navzdory
své barevnosti společného.
To dlouhé a složité
slovo multikulturalismus, jehož správné vyslovení
dělá problém snad všem místním i
příchozím, v popularitě možná brzy předčí
i ten příznačný javorový list. Zatímco
Spojené státy požadují po přistěhovalcích
tvrdou daň asimilace, Kanada po vás nic takového
nechce. Tváří se, že je ráda, že vás
tu má takové, jací jste, a pokud nehodláte
páchat kriminální činy, žijte si podle svého.
To s sebou pochopitelně přináší spoustu zajímavých
a často paradoxních důsledků. Díky nekontrolované
(nebo špatně kontrolované?) imigraci z Asie se pak stává,
že na pozvání usedlého Inda přicházejí
rodiče, prarodiče, sourozenci s rodinami, tetičky a strýčkové,
aby tu vesele využívali různých zdravotních a
sociálních výhod vyspělého státu.
Neodvažuji se tvrdit, stejně jako většina místních,
že by se takový trend měl zarazit, jenomže prostá
dedukce mi postačí na zjištění, že pokud do země
přicházejí tisíce chudých důchodců,
kteří tu v životě neodvedli jedinou daň, budou ty peníze
brzy kdesi chybět. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Pokud
přicházíte ze země, kde se do blízké
rodiny počítají i bratranci přes dvě kolena, máte
právo přivést si je s sebou.
Další nedílnou
součástí kanadské tolerance je „political
correctness“ k menšinám a jiným utiskovaným
skupinám včetně jejich náboženského vyznání.
V zájmu zachování dobrých vztahů
například kdosi vymyslel, že nekřesťané by neměli
být nuceni ani vyslovovat slovo Christmas, připomínající
Ježíše Krista. Musíte si proto dávat pozor,
abyste se někde nepodřekli a od půlky prosince kolegům,
prodavačům a známým přáli jen veselé
svátky, krásnou sezónu nebo výborné
zimní prázdniny. Přesto jsem měla většinou pocit,
že tahle correctness, které se feministky, gayové a
některé poněkud militantní skupiny denně dožadují
v tisku a rozhlase, je záležitost spíše formální
a běžný Kanaďan s ní nemá problém:
neurazí jej, pokud mu soused v únoru popřeje k
čínskému novému roku, buddhistický
pedagog nabídne účast na meditaci či muslimská
spolužačka během ramadánu odmítne pozvání
na narozeninovou party.
Nevyřešenou kapitolou je
původní obyvatelstvo, kanadští indiáni, first
nations nebo prostě aboriginals. Víme, jak Američané
v rámci svého „tavicího kotle“ zatočili se
svými indiány – buďto je násilně
zcivilizovali, nebo prostě vybili. Kanaďané šli jinou
cestou, usnesli se před časem, že indiáni tu byli první,
a proto mají větší práva než ostatní
občané. Vykládám si to tak, že pro nedostatek
jiných kulturních památek vláda
přisoudila tuto roli indiánům: žili tu před námi
tisíce let, a tak si dnes zaslouží zvláštní
pozornost! Až potud by to celkem nevadilo, problém nastává
v praktických otázkách: obrovské peníze
z pronájmu pozemků, dotací a sociálních
dávek tak putují do kapes kmenových náčelníků,
kteří brázdí dálnice v nejlepších
autech, zatímco indiánské osady pak vypadají
jako nejchudší romské vesnice, kde není kromě
alkoholu a drog žádná životní náplň.
Premiér Pierre Trudeau, otec multikulturalismu, je dnes, kdy
přebujelá kanadská mnohobarevnost začíná
lekat samotné Kanaďany, spornou osobou. Jedni jej chválí
za otevřenost a odvahu, druzí mu vyčítají
politickou krátkozrakost. Na pultech knihkupectví
můžete najít útlou knížku, která se
jmenuje „Co udělal Trudeau pro Kanadu dobrého?“ Zaujati
lákavým titulem ji otevřete, abyste pak listovali jen
prázdnými stránkami…
Potíže
s identitou
V roce 2004 se kanadská
televize CBC, samozřejmě inspirována matičkou BBC, rozhodla
najít svého největšího Kanaďana. Vzhledem k
tomu, že za mořem se zatím neobjevily žádné
zmínky o Járovi Cimrmanovi, přistoupili místní
k výběru spíše seriózně. Mezi nejúspěšnější
desítku se tak dostal premiér a pastor Tommy Douglas,
student a aktivista Terry Fox, výše zmíněný
premiér Pierre Trudeau, vědec David Suzuki, skotský
vynálezce Alexandr Graham Bell (který ovšem žil v
Kanadě jen jeden rok) a hokejista Wayne Gretzky. Možná si
organizátoři slibovali nějakou větší
celospolečenskou diskusi na téma národní
identity, která se nakonec nerozvinula; možná chtěli
jen zabavit diváky. Každopádně drtivá většina
laureátů na „nejlepšího Kanaďana” má
předky v Evropě, což hrubě neodpovídá dnešnímu
rozvrstvení kanadského obyvatelstva; přistěhovalce z
Asie či Jižní Ameriky celá akce očividně vůbec
neoslovila. Šla jsem přímo ke zdroji a kladla svým
spolustudentům otázku: „Co je to býti Kanaďanem?“
Nejčastěji zaznívala odpověď: „Nebýt
Američanem.“ Spojené státy americké
jsou největší kanadskou noční můrou – pokud jde o
konzumní životní styl (který ovšem Kanada,
možná aniž to ví, téměř zcela převzala) až
po jisté pocity nadřazenosti a výjimečnosti (u
takových velmocí celkem pochopitelné a
oprávněné).
Vztahy mezi oběma zeměmi byly až
donedávna celkem korektní, leč hrozba světového
terorismu, která Amerikou dnes hýbe, učinila z
multikulturní Kanady nebezpečí číslo jedna.
Ani ne tak politické, jako spíše kulturní a
náboženské. Hranice, donedávna pouze
symbolické, se pro severní sousedy stávají
natolik nepropustnými, že někdy mají Kanaďané
s jejich překročením problém. Obě země se však liší
především zahraniční politikou. Kanada si velmi
zakládá na svých peacekeepers, mírových
operacích, nicméně ani ty se neobejdou bez paradoxů.
Můj známý Čechokanaďan, příslušník
kanadských mírových sil, byl během náletů
NATO v Bosně roku 1995 Srby zatčen a držen jako živý štít
kdesi u muničního skladu. Později se ukázalo, že jej
zajal další Kanaďan, který se tehdy – zřejmě
kvůli bosenskému původu svých rodičů – přidal k
bosenským Srbům. Byl z toho samozřejmě velký
poprask. Nicméně příhoda dokazuje, že otázka
osobní i „národní“ identity Kanady je stále
ještě velmi živá a neuzavřená
Co
si odnést z Kanady
V Kanadě mě hned na první
pohled zaujala téměř neomezená tolerance ke všemu
odlišnému. Jako nově příchozímu mi to bylo
příjemné: nerozumíte jazyku, pravidlům
společenského styku, zadání školního
úkolu? Nosíte účes připomínající
roští? Nechce se vám ráno převlékat z
pyžama? Nevadí, mávnou místní rukou,
každý jsme nějaký! Nechcete pracovat? Tak prostě
nepracujte. Pokud se uživíte jinak, je to čistě vaše věc
a není Kanaďana, který by se nad tím
pozastavil. Ano, tahle proslulá americká tolerance a
svoboda projevu je v Kanadě podle mého pozorování
dovedena k dokonalosti. Na našince to působí jako pěst na
oko a zprvu se jí dokonce lehce brání. Pak ale
pochopí, že každý se zde snaží žít
svůj vlastní život a nestresovat se tím, co si o něm
myslí někdo jiný. Nikdy jsem tu neměla pocit, že
bych byla hodnocena na základě vzhledu, vystupování
či (ne)znalostí nebo odlišného životního
stylu.
Na druhou stranu jsem bojovala s kanadskou přebujelou
byrokracií. Není to anglická královna,
není to kanadská guvernérka či premiér
provincie, ale kanadský úředník, kdo tu
skutečně vládne, jak praví jeden můj kamarád.
Na úřadě se koneckonců rozhoduje o nejdůležitějších
věcech bytí člověka. Už takovou roli nehraje, zda je to
úřad imigrační, daňový, sociální
či zdravotní. Často jsem tu přemýšlela nad
uspořádáním naší postkomunistické
společnosti a kroutila hlavou nad podivností tohoto
nejzápadnějšího koutu světa. Dál na západ
už přece nemohu, a přitom se tu setkávám s
neuvěřitelnou byrokracií. Nejednou jsem slyšela, že
záchranka odveze pacienta – a posadí jej na osm hodin
do čekárny, protože je prý nedostatek lékařů.
Pokud pacient neztrácí vědomí, musí
čekat, a pěkně ve frontě. Tak zní pravidlo.
Na
univerzitě jsem pobývala tři roky a coby studentku mne
uchvátil zdejší knihovní systém. Ovšem,
severoamerické vysoké školství je dávno
proslulé svou dostupností téměř čehokoliv
tištěného (zřejmě díky nezanedbatelnému
školnému), ale co mne překvapilo ještě více, byly
služby knihoven veřejných. Jednotlivé pobočky mi
ochotně posílaly svazky přes půl města, vyhledávaly
české filmy z šedesátých i devadesátých
let a nechaly mě trávit příjemné dny v
moderních a vybavených knihovnách. A to všechno
s úsměvem.
Vancouver je svět v malém, takže
jsem tu vlastně zažila všeho dosti – jak přemnožených
úředníků, nelogických předpisů a pravidel,
kulturních nedorozumění, tak nádherné
přírody a milých lidských vztahů. Nakonec si
odnáším dojmy smíšené a pestré,
jako je Kanada sama, která se asi nedá popsat,
vysvětlit či jinak zprostředkovat. Dá se jedině zažít.
Přála bych to každému Evropanovi. Zvláště
pak tomu, kterému není lhostejný osud Evropské
unie, kde se podobně jako v Kanadě začínají setkávat
příslušníci různých národů, etnik a
náboženství. Zdá se mi, že to zatím
máme jednodušší, protože evropské kultury se
od sebe zásadně neliší. Proč bychom se tedy časem
neinspirovali někým, kdo uvěřil a vyzkoušel, že lidská
pestrost je nejen možná, ale i obohacující?
(pro revue PROSTOR 73-74)