Poslední léta jsem se
nimi moc nevídala, ale to úmrtní oznámení
přišlo jaksi bez varování. Ta nečekanost, myslím,
děsila nejvíce: Jarka jela se svými rodiči a oběma
dětmi autem, když do nich při prudkém zabrždění
zezadu vletěl kamion. Auto zpoloviny sešrotoval a cestujícím
na zadních sedadlech nedal mnoho šance na přežití.
Ona, těhotná se třetím dítětem, zemřela do
několika hodin v nemocnici a obě děti skončily v kómatu na
jednotce intenzivní péče.
Co její muž
Vojta?! byla má první reakce na tragickou událost,
kterou jsem stále nemohla přijmout jako skutečnou. Jak to
zvládá? Jak se musel cítit, když mu oznámili,
že během pár vteřin možná přišel o celou rodinu?
Je vůbec v lidských silách takovou situaci zvládnout?
Hlavou se mi honily myšlenky, jejichž pojítkem byla otázka
stará jako lidstvo samo: proč? Proč se to stal právě
jim, bezvadným mladým lidem, kteří jsou pro
naší společnost jen přínosem? Vojtovi a Jarce,
vzdělaným a obětavým lidem, kteří měli pěkné
manželství, angažovali se ve společnosti, platili daně,
vychovávali dvě krásné děti a nejlepší
léta měli teprve před sebou?
Vím, že letošní
září bylo černým měsícem na našich
silnicích. Denně poslouchám zprávy a mohla bych
spolu s redaktory počítat, kolik mrtvých si Česká
republika za posledních devět měsíců připsala na
seznam. Ale žádný z těch 114 zářijových
osudů mne nezasáhl tak, jako ten Jarčin. Znala jsem ji.
Věděla jsem, pro jaké hodnoty žila. Měla jsem ji ráda.
A najednou to byla ona, jejíž život byl násilně
ukončen na jedné z nešt'astných českých
silnic. Kdy už s tím začneme něco dělat?
Jeli jsme
na pohřeb a meditovali nahlas. Od konkrétního případu
jsme došli k úvahám, jak se bude jezdit v budoucnosti,
kdy už to snad nebude jeden velký hazard: "Auta sama
pojedou po navigačním pásech, které budou
předem odhadovat jakékoliv nebezpečí nebo překážku,"
spekuloval manžel. "Budou sama schopna zastavit a ještě
cestující včas evakuovat, bude-li nutné."
Musela jsem se pousmát. Těžko si představuji něco, co
ještě není.
Zřejmě to vycítil a tak zvolil
jinou taktiku; barva jeho hlasu nabrala podobu zhruba roku 2093 a on
opovržlivě povídá své manželce: "Představ
si, miláčku, oni ještě na začátku 21. století
jezdili v těch malých skořápkách a dokonce ta
auta—jak tomu tehdy nadneseně říkali—řídili
úplně sami! Nejenže to smrdělo jako drak (Bože, oni
jezdili na tu černou špinavou ropu!), ale stačil jeden
mikrospánek, sotva postřehnutelný výpadek
pozornosti, a zabíjelo to desítky životů… Veškeré
zásobování se po světě přesouvalo v
kamionech! A ty kamiony jezdili na úplně stejných
silnicích jako ostatní lidé! Dovedeš si to
představit?!" Přiznám se, že dovedu. Je bohužel
teprve rok 2007.
Jenomže kamiony na silnicích a
konkrétní Jarčina smrt je něco úplně jiného.
Kamiony může, vlastně musí, řešit současná
–nejpozději však budoucí- vláda. Ten ukončený
život už nikdo nevyřeší.
A tak dodneška neznám
odpověď na ono "proč." Možná ji nebudu znát
nikdy. Možná to není důležité – třeba je
důležitější, co s tím. Jak já, a spolu se
mnou kostel plný mladých lidí, zareagujeme. Jak
pochopím výmluvné otřesení svých
dosavadních "jistot." Pokud zažiji smrt tak
zblízka, musím si přiznat i smrt vlastní a
svých blízkých. Ano, může přijít za
dalších padesát let (jak máme tendenci
uvažovat), ale stejně tak může přijít zítra. Jsem
na to dost připravená? Počítám s tím,
že mé plány do budoucna nemusí vyjít
tak, jak si představuji? Jsem ochotna uznat, že nad životem svým
a svých blízkých nemám žádnou
moc? Včerejší pohřeb byl toho dobrou připomínkou.
Kostel v malé obci u Hradce byl narvaný k
prasknutí. Zatímco podzimní slunce poskakovalo
po světlé rakvi ozdobené květy, mladý kněz
mluvil o životě. Navzdory bolesti dané chvíle
nemluvil o smrti; mluvil o životě a jeho oči plály zvláštní
nadějí: "Není tragédií, odejde-li
mladý člověk vnitřně smířený sám se
sebou a svým okolím…” Stáli jsme tam s
pozůstalým manželem a snažili se porozumět. “Je ovšem
tragické, pokud odchází starý člověk,
zatrpklý a nesmířený se svým životem.”
Teplé paprsky kroužily po kostelní dlažbě, a mně se
zazdálo, jakoby Vojta, jež znal Jarku nejlépe ze
všech, skutečně porozuměl.
Cestou zpátky jsme se
zastavili na hřbitově, kde byl před necelým rokem pohřben
jiný náš známý. Také mladý
člověk, také náhlá smrt. Přijeli jsme těsně
před sedmou a navzdory letáčku na vratech, že od října
se zavírá v 17 hodin, jsme vstoupili. Rozdělili jsme
si uličky a vydali se hledat Petrův hrob.
Procházela
jsem sama setmělým hřbitovem, četla ta jména kolem
(Jiří Koleský, Anna Ducháčková, Ing.
Miroslav Janoušek) i celé rodiny (rodina Balchánkova,
Otavova, Hruškova a Kohelských, Václav a Jana
Divišových) a přišlo mi to absurdní. Co tady potmě
asi můžu najít? Skláněla jsem se k náhrobkům,
luštila nápisy a najednou jsem viděla víc než hroby.
Za pozlacenými, čerstvými i omšelými, jmény
jsem viděla lidské tváře a přemýšlela, zda
odsud odešli smíření či nikoliv. Nutně jsem
vzpomínala na Jarku i Petra a jejich náhlý
odchod od nás živých, kteří se nadneseně
domníváme, že smrti rozumíme lépe než
ti, jejichž těla tu leží pod zemí. Ale nerozumíme
jí pranic. Nevíme proč tu je a dokonce ani to, zda po
ní něco bude. Nevíme, protože jsme ještě nezemřeli.
Zhluboka jsem nadechla ten říjnový večer.
Ano, žiju. Ale co vlastně vím o životě? Snad bych o něm
něco měla vědět, dokud jsem ještě živa…