Vím,
že demokracie nespadla z nebe v onen listopadový pátek
před osmnácti lety. Vím, že to byl teprve počátek
jejího dlouhého a strastiplného života. Ale
jsme lidé rituálů. Potřebujeme významné
události, ke kterým můžeme vztahovat své
životy, své osudy, zdary i nezdary. Ano, mohli bychom ty
české osmnáctiny slavit třeba až koncem prosince,
kdy nastoupil na prezidentské křeslo Václav Havel; či
během dubna, kdy Československo navštívil papež Jan Pavel
II.; nebo dokonce až příští červen – v den prvních
svobodných voleb. Nebo někdy úplně jindy.
Jenomže
mně se líbí ten 17. listopad jako předzvěst
budoucích událostí. Jako pošimrání,
které slíbilo něco, co možná nikdy slíbeno
být nemělo. Jako předchut' demokracie…
Ještě jsem
ani neodrostla školní docházce a už mi docházelo,
že se budou dít věci veliké. Atmosféra
pražských ulic ve mne vyvolávala očekávání
plná naděje a optimismu. Cítila jsem, díky svým
blízkým, že svět se mění. Možná jsem
tomu věřila více, než ostatní – vždyt' já se
také měnila! Z dítěte jsem dospívala v dívku
a nemohla než souhlasit s tím, že teprve ted' začne ten
správný život! Bezhlavě jsem se zamilovala a spád
revolučních dní nemohl mému rozjitřenému
srdci nabídnout lepší kulisu.
Demokracie je
jako láska. Propadnete ji, aniž chcete. Zamilujete se, aniž
byste měli sebemenší důvod. A hlavně uvěříte, že
je to navždy.
Ted' po osmnácti letech vidím,
jak byly mé naděje předčasné. Uvědomuji si
nereálnost obou listopadových snů a vím, co je
to nezralost a nezkušenost. Ohlížím se na oněch
osmnáct let české svobody a přemýšlím,
zda to opravdu byla demokracie. Zda to nebyla jen společnost se
svobodnými volbami, politicky barevným parlamentem,
více či méně svobodnými médii, možností
cestovat do zahraničí, nakupovat západní zboží
a hlásat tržní ekonomiku. Ptám se, jestli se
demokracie může vyznačovat i podivnou privatizací státních
podniků, neschopností vyrovnat se s komunistickou minulostí,
korupcí ve státní sféře a desetiletí
trvajícími soudními spory (co mělo například
znamenat včerejší prohlášení mladého
ministra spravedlnosti, že musíme počkat, až "vymřou"
komunističtí pracovníci naší justice?!).
Zajímá mě, zda se demokracie může prezentovat
kauzami typu Harvardských fondů, Novy a Národní
knihovny či pojmy Kožený, Krejčíř a
Pitr…
Nedospělá demokracie zřejmě může. Otázkou
ovšem zůstává, jak se k tomu postaví
demokracie dospělá. Ta už je dost stará na to, zdá
se mi, aby takovým věcem rozuměla.