Co však já? Zatímco jsem stará jako ona,
svět mne nezná. Nevyšla o mne jediná publikace a zmínka o mém narození
zapadá mezi desítky podružných informací, se kterými se denně
setkáváme. A navíc je tu neštastné 11. září, jež před pár lety
zastínilo moje narozeniny dočista. Není se co divit, je též důležité.
Do učebnic dějepisu (a náboženských nauk, žurnalistiky a sociologie,
politologie a mezinárodních vztahů), vstoupilo bez velkých potíží pár
vteřin po svém vzniku. Já však v okruhu přátel a spolupracovníků patřím
již dlouhá léta mezi mladší ročníky. Nějak jsem si zvykla na to, že mne
lidé na ulici považují za studentku (což jsem, pravda, do nedávna i
byla), za slečnu (což už dlouhá léta nejsem) a minulý týden dokonce za
dívenku (jak možná vypadám). A tak si o sobě myslím, navzdory věku
Charty, že jsem mladá a život mám před sebou. Jenomže to nemusí být
úplně pravda.
Považte, před pár dny jsem se setkala s přáteli mé
patnáctileté sestry, a ti mi bez okolků začali vykat a chovat se ke mně
s důstojnými rozpaky. Chtělo se mi říct "co blázníte?," ale pochopila
jsem, že nemohu. Ač se na mne dívali z výšky (nějak mne sestra
přerostla), ten patnáctiletý rozdíl tu byl. Já jsem na něj zapomněla,
ale oni ho cítili. Najednou jsem si uvědomila, že v očích
patnáctiletého je třicátník na prahu stáří. Lehce jsem zavrávorala a
snažila si udělat v hlavě jasno. Ano, jsem mladá. Ale ne tak mladá,
jako oni. Jsem jinak mladá – jsem vzdělanější, zkušenější a
rozvážnější, než jsem byla v patnácti. A možná jsem i moudřejší,
protože když jsem se závěrem loučila se sestřinou dvanáctiletou
kamarádkou, právě včas jsem se zarazila, abych na ni nevybafla: "Jé,
vždyt já jsem Tě znala, když jsi byla ještě v kočárku!"
Pro dospívajícího snad není trapnější chvíle, než když jim
někdo, koho vidí prvně v životě (aspoň dle jejich vzpomínek), připomene
ona léta plná pískových báboviček a cumlání dudlíku. Ačkoliv věřím, že
to dospělí dělají z vesměs bohulibých důvodů, chtějí prostě
sympatickému mladému muži či dívce dát najevo svou dlouholetou přízeň,
většinou to působí přesně naopak. Co mladí nakonec ví o svém dětství?
Je jim vzdálené podobně jako mně Charta 77 či mým rodičům maďarské
povstání padesátých let a babičce nástup nacismu v Německu. Ale možná
je to chyba.
Naše dětství je tak dávno a přece blízko. Neznáme jej, ale
ovlivňuje naše životy do morku kostí. At chceme nebo ne, jsme tím
magickým obdobím navěky zasaženi. Nepamatuji si Husákova léta, ale vím,
že ročník 1977, ten normalizační rok plný socialistického tlachání, je
můj. Mám nějak blízko k době, v níž jsem přišla na svět – do ukecaného
svazáckého Československa a šedé Prahy pod lešením, a přesto bych v ní
nechtěla žít. Vím, že ke mně patří, i když tak nějak symbolicky. Možná
jako učebnice dějepisu ke státu, ve kterém vznikla.
Zdá se mi totiž, že historici potřebují pro přežití učebnice
dějepisu, politici ekonomické prognózy, ale obyčejní lidé potřebují
život. A co jiného je život, než přítomnost dneška? A tak pozorujíc
vázu s třiceti žlutými růžemi zjištuji, že za minulost jsem vděčná, na
budoucnost se těším, ale přítomnost, těch mých čerstvých třicet, je
prostě báječná – jako jedinou ji můžu bezprostředně ovlivnit.
Takže záleží vlastně jen na mně, zda je to hodně nebo málo.