I když… před pár dny
jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného
městem a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní
chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod
toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován
podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná
se starosta vzmoh' a dává příležitost
nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál,
zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní
odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň
znovu použít. Ale vzhledem k tomu, že kontejner tam stál
teprve druhý den a již přetékal vším možným
i nemožným, o sběru starých krámů asi onen
billboard nemluvil. Nicméně, hlavou mi ihned prolétla
nedávná návštěva hypermarketu a relativita
mezi starým a novým – nakonec, nakupování
je taky sbírání.
Co jiného mám tedy
shromažd'ovat? Pozornost, přátele, či úspěch? Nebo
prostě jen peníze, tu univerzální hodnotu naší
globalizované společnosti? Pravda, ukládám si
na stavební spoření, ale jen proto, abych to mohla co
nejdříve vybrat a opravit dům. Takže peníze jako
sběratelský artikl taky neprochází… Dobrá,
vyzývá mne tedy plakátek k hodnotám
trvalejšího charakteru? Mám snad sbírat
vzdělání, ocenění, prestiž? Proč mi přece
neřeknou, co mám shromažd'ovat, abych vyhrála?! Jedu
dál a začínám z té výzvy být
nervózní.
Být to běžný
slogan, tak chápu: sbírání víček
od džusu, obalů od másla či etiket od taveného sýru
je občasnou aktivitou snad všech spotřebitelů. Podobné
soutěže však přesně vymezují i datum ukončení
akce. Kdyby tu aspoň vynechali to nadnesené „v životě,“
uvažuji zmateně a začínám v paměti lovit příběhy
těch, kteří to v životě někam dotáhli, respektive
nashromáždili určité množství čehosi. Jaký
byl jejich odchod, cítili se vítězi nad životem?
Vzpomínám na muže, který umíral křečovitě svírajíc svou šekovou knížku, na starou ženu v
luxusní vile, kde vše muselo být pokryto přehozy, aby
se to neponičilo (dokonce i na bílém koberci ležely v
nejfrekventovanější trase staré noviny), na osaměle
celebrity umírající mezi stovkami známých
a přátel. Skutečně něco vyhráli?
Autobus se plazí do kopce,
už budu vystupovat, ale tohle přece musím dořešit!
Nashromáždit… nejvíce… v životě… vyhrává…
Vyhrává, to je ono, to je to slovo! Není
důležité co nashromáždím (samozřejmě
nejvíce), ale jestli vyhraju! Ten plátek mi už deset
minut netrpělivě vysvětluje, že život je soutěž, ve které
musím zvítězit. Hmm—uvažuji—potud s ním
celkem souhlasím a začíná se mi vyjasňovat –
samozřejmě, je to jen reklama! Vždyť je to jen obchodní
slogan, který nemá znamenat vůbec nic! A když mi
hlavou naposledy probleskne zvídavost po tom, co tu vlastně
tak složitě—zřejmě k prodeji—nabízejí, paní
stojící vedle mne poodstoupí stranou abych se
dostala ke dveřím a obdaří mne milým úsměvem.
V ten moment zjišťuji, že reklamní plakátek neměl
pravdu. I nové věci se totiž stanou starými, ví
snad každý předškolák, a jednoho krásného
dne nám budou stejně na nic. Takže jakápak výhra?
Když vystupuji, mám už
celkem jasno. Aniž bych chtěla tvůrce reklamy nějak napadat,
podvědomě cítím, že ten plakátek lhal.
Dnešním rozborem jsem totiž došla k závěru, že
opak je pravdou: „Vyhrává ten, který v životě
nejvíce rozdá!“ Nebylo mi nakonec nejlépe,
když jsem to rozvrzané křeslo svěřila do rukou chlapíků
u kontejneru a ještě jim vděčně zamávala na rozloučenou?